Jak miluji já svou matku, otce,

ač nechovám se možná krotce,

ač před nimi to nedám znát,

jen díky nim tu můžu stát.

Jen díky nim svůj život mám,

ač čím dál víc se cítím sám.

Snad nechápeš, matko má?

Tvůj syn též má trable svá,

není pro něj všechno škola,

nechce jenom vzdělání,

hlas lásky naň tiše volá,

táhne jej dolů po stráni.

Pochop, milovaná matko má,

že roste ve mně černá tma,

tma temnější než všechny noci,

jíž čelím sám a bez pomoci,

ač budu se – jak budu moci-

snažit se ji pryč vypudit,

nenech mnou se – moc tě žádám,

nenech se mnou popudit.

Víš moc dobře milá máti,

víš moc dobře milý tati,

jak já vás oba mám moc rád,

však nechte nyní vaší stati,

já nechci sám vás tolik srát,

však mám svůj problém – svoje strasti,

ač najevo to nechci dát,

mám své chyby, své starosti,

o než musím nyní dbát.

(Chápu že zajímá tě hlavně škola,

však kdo by chtěl mít ze syna vola?)

Občas ptáš se i na zdraví těla,

však zeptat se, co mysl dělá?

Zeptat se mne kam úsměv zmizel,

zda prožívám snad jakous svízel?

Přiznávám – je pravda že,

mohl sám jsem ti to říc',

však káralas mne- nic netuše,

že temnotu jen tmavíš víc.