Sedím tu v koutě – sedím v rohu,

modlím se tiše k svému Bohu,

ptám se na vše co mě v jazyk svědí,

proč nedostává se mi odpovědí?

Sedím tu v rohu – sedím sám,

v očích slzy – v rukou provaz mám.

Jen kdybych nebyl tak moc sám,

nemusel bych s smrtí chodit v flám.

Vyjde tu člověk zpoza rohu,

už nestojím tu zcela sám,

teď stojíme tu sami spolu,

konečně v životě zas něco mám.

Hledí ten člověk tak smutně na mě,

hledí na provaz, co v ruce mé se houpe,

stojí tam chvíli – tiše, skromně,

duše – má i jeho – se v smutku koupe,

proč jsme tu v světě každý sám?

Náhle však z očí jeho,

smutek jak byl by tu a tam,

změní se smutný v úsměvného,

ptá se mne hnedle, nač provaz mám.

„Stojím tu v rohu o samotě,

stojím tu – v hlavě obavy,

přemýšlím dlouze o životě,

přemýšlím, zda mne nebaví."

„Tak mladá duše,

tak krásná tvář,

stojíš tu sám, nic netuše,

že sám skrýváš svoji zář.

Každý si v životě,

sám svou cestu tvoří,

tráví jej v samotě,

či smutky boří,

s přáteli poté tráví čas,

odlož tu lano, i vyraž domů,

radost svou tam najdeš zas."

Cítil jak po té jedné větě,

byl jeho smutek tu a tam.

Možná není ve světě každý sám..

Pustil na zem své dlouhé lano,

i zahnal slzy v odmlce,

„Děkuji vám, má záchrano,"

pronesl k němu smějíce.

Náhle tu stojí dva šťastní lidé,

již není člověk zcela sám,

když odcházel – viděl jak jde,

vyráží vstříc ku svým snám.

Tu vytratil se úsměv z tváře,

zas zbyla muži samota,

nečekal sám, že za lampy záře,

on oprátku si umotá.