Každou chvíli, každý den,

schovávám se v vlastní sen.

Není zde lásky – tudíž smutků,

zde příjemcem jsem dobrých skutků,

zde skrývám já se zcela sám,

jenom své masky s sebou mám.

Odložím svou denní mysl,

co věří že má život smysl,

co pro ostatní úsměv má,

ač skrývá za ní se jen tma.

Odložím své smutné masky,

jež truchlí za ty mé lásky,

jež vidělo pár lidí jen,

když utekly mi ze snu ven.

Odložím tvář lhostejnosti,

jež dlouhou dobu již se postí,

neb nepouštím já jiné sem,

ve svůj vlastní smutný sen.

Odložím svou dětskou mysl,

jejíž humor dávno zkysl,

již nejeden je na ní šrám,

už zbytečný to pro mne krám.

Odkládám tak tvář za tváří,

až v temnotě černě září,

jen má černá schránka.