I každý člověk – dítě spíše,

ve světě našem maličkém,

zápisky v duši - příběh píše,

o životě celém, celičkém.

Vpíše si svoje dobré skutky,

popíše každý smutný vzdech,

napíše dlouhý příběh loutky,

co měla v světě vždycky pech.

Vypráví o své smutné lásce,

jež utápěl ve světlé pásce,

bílý to kámoš – bílý jed,

srdce již zmrzlé – pouhý led.

Jak tam tak stojí v opojení,

nehledí – hledí v smutný svět,

nevěří dávno v zahojení,

věří jen pouze v dlouhý let.

A náhle krok...

šel jsem též smutně,

tam po tom mostě,

šel jsem též smutně,

hledě v zem.

Náhle jsem zvhlédnul,

tu na tom mostě,

tuze jsem zblednul –

na jeho kraji – smutný muž.

Nikoliv muž – to dítě spíše,

hledíc tam dolů v hlubinu,

viděl jsem, jak báseň píše,

hledajíc v smutku skulinu.

Tu již dopsal – odložil brk,

mohutné lano si vázal v krk,

čekal jsem dále, že dá se v skok,

on jenom ale,

pouhý krok...