„Holoubku můj, příteli milý,

roztáhni křídla – vzhůru leť,

vzhůru a výš, co dají síly,

seshora dolů sem na zem hleď."

Zamával křídly můj holoubek,

do oblak vzhůru stoupaje,

již přelétal přes malý doubek,

již dosáhl nebes okraje.

„Leť holoubku – výš a výš,

přileť tu k mraku ještě blíž,

a vyprávěj mi odtud shora,

zda potkal jsi tam vzhůru Boha."

I letěl ten holub k mraku blíž,

letěl a letěl – výš a výš,

již neslyšel ta slova má,

ať si tam vzhůru pozor dá.

Tu ocit' se holub nade mraky,

konečně ukryt před všemi zraky,

stál tam tak v nebi - zcela sám,

na zemi zavřel již svůj krám.

Holuba těla se ve vaně koupe,

před chvílí Holub ještě stál,

teď studená ruke se z vany houpe,

a v ruce břitva – jíž žílu ťal.